Daniela Krolupperová vystudovala nordistiku a finštinu na Filozofické fakultě UK v Praze. Překládá ze severských jazyků, píše knížky pro děti. Je kmenovou autorkou nakladatelství Albatros (např. Bubáček, Sedmilhář Josífek, Zločin na Starém Městě pražském), Mladá fronta (např. Draka je lepší pozdravit, Já se nechtěl stěhovat, Polštářoví podvodníci) a Portál (např. Zákeřné keře, Jde sem lesem, Taje olivového háje). Za dětské knihy dostala řadu ocenění – mimo jiné Cenu učitelů, Cenu knihovníků, Zlatou stuhu, Cenu Noci s Andersenem. Mezi jejími překlady najdeme severské detektivky (např. Geir Tangen: Srdcerváč) i knížky pro děti a mládež (např. Anders Jacobsson, Sören Olsson: Svět podle Berta).

iLiteratura: Cítíte se více jako překladatelka, nebo spisovatelka? Začala jste dříve překládat, nebo psát?
Daniela Krolupperová: Hned jak jsem se naučila psát, pustila jsem se do zapisování příběhů, které jsem si neustále vymýšlela. Stát se spisovatelkou bylo mé velké, původně tajné přání. Zapsané příběhy mě přitahovaly od raného dětství, četla jsem téměř nepřetržitě. Vystudovala jsem severské jazyky a v severském prostředí jsem se opravdu našla. Jsem šťastná, že můžu pracovat s jazyky národů, jejichž kultura je mi velmi blízká a které se mi stále tolik líbí. Nemohla jsem vystudovat obor, který by mi byl bližší.

Překládat jsem začala ve třetím ročníku na vysoké škole, po roce 1989 vznikla obrovská poptávka po překladatelích. Dlouhá léta jsem pracovala jako technická překladatelka. Byla bych tenkrát ráda překládala knížky, ale to se mi řadu let nedařilo. Vybrala jsem pár titulů a s nimi obcházela nakladatele. Bez úspěchu, nikde jsem nikoho k vydání nepřesvědčila. Svůj podíl na tom nepochybně měla i skutečnost, že jsem velmi plachá a tichý šepot s pohledem fixujícím špičky bot nepůsobí nijak přesvědčivě. Knížky jsem začala překládat až poté, co jsem je začala psát.

iLiteratura: Kdo vám v začátcích, literárních a překladatelských, nejvíc pomohl?
Daniela Krolupperová: Myslím, že jsem měla štěstí na skvělé učitele. Docentka Helena Kadečková byla vynikající odbornice, ale nesmírně přísná pedagožka, až k neuvěření. Jsem vděčná, že jsem u ní studovala. Jarka Vrbová na nordistice byla výborná, Hilkka Lindroos-Čermáková na finštině, stejně jako Jan Petr Velkoborský či Viola Parente-Čapková, která žije ve Finsku a překládá mimo jiné Kaurismäkiho filmy.

Pokud si dobře vzpomínám, v době, kdy jsem studovala, na nordistice nebyly překladatelské semináře součástí studia. První se otevřel, až když jsem byla v pátém ročníku. Při překládání jsem měla tendenci překládat hodně doslovně. Typická začátečnická chyba. Ale když jsem překládala volně, nikdy jsem si nebyla jistá, jestli překlad není volný až příliš. Tak jsem si vzala knížku Král od Kåre Holta, což je velká bichle, tři romány, které v češtině vyšly v jednom svazku. Dva díly přeložila právě docentka Kadečková, třetí Dagmar Hartlová. Já jsem dostala darem originál. Nejvíc jsem se naučila tím, že jsem si jeden z dílů sama pro sebe postupně přeložila. Kapitolu po kapitole jsem potom srovnávala s překladem Heleny Kadečkové. To byl můj soukromý výcvik.

iLiteratura: Čím vás severská literatura tak zaujala?
Daniela Krolupperová: Severská literatura mě fascinovala od dětství. Zřejmě to začalo dětskou knížkou Medvědí dráp a jiné lovecké příběhy, která obsahuje povídky o lovcích v tajze. Přitahoval mě život lidí, kteří museli vynaložit obrovské úsilí jenom na to, aby v tvrdé a kruté přírodě vůbec přežili. Dodnes si pamatuji, že lovci museli v tajze spát s odjištěnou puškou pro případ, že by je přepadl nějaký velký dravec, třeba tygr ussurijský. V dospělosti jsem se dlouho nemohla té knížky dopátrat. Objevila jsem ji před pár lety a znovu mě nadchla. Líbil se mi a líbí způsob života lidí na severu. Později, jak člověk rostl a začal se orientovat ve světě a politické situaci, se můj zájem posunul z východu do Evropy. Na gymnáziu jsem v rámci středoškolské odborné činnosti napsala dvě práce o severské literatuře. Tenkrát jsem přečetla opravdu téměř veškerou severskou překladovou literaturu, která se dala půjčit v městské knihovně.

Beletrii není vždycky možné překládat doslovně

iLiteratura: Překládáte beletrii, technické texty, jste ale zároveň i soudní překladatelka. V čem se liší překlady soudní, technické a překládání beletrie?
Daniela Krolupperová: Já mám technické překlady ráda. Není to jednoduchá práce. Když jsem začínala, v mých pracovních jazycích nebyly k dispozici odborné slovníky. Všechno jsem tedy překládala přes třetí jazyk, v mém případě přes angličtinu. V té době ještě neexistoval internet. Navíc nebylo s kým se poradit, nikdy jsem nepoznala nikoho, kdo by uměl například výborně švédsky a česky a zároveň dokázal do poslední součástky rozebrat osobní i nákladní automobily. Dnes člověk už dohledá prakticky cokoliv, internet poskytuje úžasné možnosti. Nejčastěji jsem překládala technickou švédštinu. Za pár let práce jsem si vytvořila vlastní obsáhlý švédsko-český technický slovník. Začátky byly mimořádně náročné, ale když jsem zvládla slovní zásobu a začala se orientovat v oboru, práce šla snadno a rychle.

Občas se naskytly zajímavé situace. Například Finové byli v té době výrazně napřed s elektronickými médii. U nás běžely reklamy na určitý typ připojení k internetu a já už překládala technologii, která byla o dvě generace napřed. Česká terminologie neexistovala. Takže jsem obvolávala výzkumné ústavy a vědecké instituce, abych se poradila. A tam mi to vysvětlili: „V češtině na to žádné slovo není, my používáme anglickou terminologii.“ Takže jsem překládala z finštiny a odborné termíny jsem uváděla anglicky.

U soudních překladů je náročná především skutečnost, že právo a zákony se v jednotlivých státech úplně nekryjí, liší se i nahlížení na trestnost. Kolikrát jsem překládala texty, kdy vysvětlivky, kterými jsem text doplňovala, aby byl pochopitelný v úplném kontextu, byly delší než překlad samotný. Perlou je potom překlad právní listiny, jejíž obdoba v právním systému druhého státu vůbec neexistuje.

iLiteratura: Jak jste se k tomu vlastně dostala?
Daniela Krolupperová: Díky obrovské poptávce a absolutnímu nedostatku překladatelů. Když jsem začínala, byl překladatelů přímo fatální nedostatek. Každý, kdo potřeboval něco přeložit, měl radost, že vůbec našel někoho, kdo daný jazyk ovládá. Já jsem naštěstí překládala dobře, takže jsem byla zavalená prací.

iLiteratura: Co překládáte raději? Techniku, beletrii nebo obojí?
Daniela Krolupperová: Asi všechno, nedokážu práci takto hodnotit, pokaždé je jiná. U beletrie záleží především na tom, co překládáte. Když je to kniha, která vás neoslovila, překládání člověka nijak zvlášť netěší. Beletrii není vždycky možné překládat doslovně, kdežto technické překlady jsou vždy jednoznačné.

Fungování knižního trhu je mi záhadou

iLiteratura: V současnosti se hodně mluví o situaci překladatelů u nás, třeba o výši honorářů. Jak se na tuto situaci díváte vy? A jsou na tom spisovatelé lépe?
Daniela Krolupperová: Fascinuje mě skutečnost, že před rokem 1989 byl honorář za literární překlad 120 Kč za normostranu, což je snad úplně stejná částka, jakou překladatel dostane i dnes. Knihy ale stojí desetkrát tolik. Zajímalo by mě, čím to je. Honoráře u technických překladů jsou nejmíň dvakrát vyšší než ty literární, odpovídají poptávce. Nevím, co s tím. Pokud by se všichni literární překladatelé domluvili, že by nikdo nešel pod tři stovky, tak by možná už žádná překladová kniha nevyšla. Anebo by se opravdu zvedly ceny. Těžko říct. Fungování knižního trhu je mi záhadou.

Pro mě by samozřejmě bylo nejpříjemnější, kdybych se uživila jako spisovatelka. Ale ani autor, který se dobře prodává, nemá v České republice šanci se uživit pouhým psaním. Každý má ještě jiné příjmy, zaměstnání. Autoři píšící pro děti určitě.

Dalším smutným faktem je skutečnost, že stát spisovatele nepodporuje. Jako nordistka vím, jakou podporu mají spisovatelé v Norsku a ostatních severských státech. V tom je mezi našimi zeměmi propastný rozdíl, který ale nespočívá jen v tom, že nemáme ropu. Máme i odlišnou kulturní politiku.

iLiteratura: Byla jste od začátku na volné noze? Jak náročné je uživit se jako překladatel na volné noze?
Daniela Krolupperová: Ještě na škole jsem byla necelé dva roky zaměstnaná v zahraničním zpravodajství tiskové agentury. Pak už jsem pracovala pouze na volné noze. Mám tři děti. Díky věkovému rozdílu mezi nejstarší a nejmladší dcerou jsem měla dlouho doma malé dítě. Na nástup do zaměstnání jsem z tohoto důvodu nikdy nepomýšlela. S tím můžu začít až teď. Tak uvidím…

Překládáním se uživit dá, především technickými překlady. Příjmy nejsou nijak závratně vysoké, ale zaručují určitý životní standard. Psaním se člověk neuživí vůbec, takže sama sebe dotuji překládáním.

iLiteratura: Je podle vás překládání umění, nebo řemeslo? Co je kromě znalosti jazyka potřeba?
Daniela Krolupperová: Obojí. Překládání je řemeslo, ale občas (u literárních překladů) vyžaduje i něco navíc. Bez řemesla by se práce s jazykem neobešla. Patří k ní jazyková zdatnost, bohatá slovní zásoba. Určitě se hodí přinejmenším povědomí o historickém vývoji jazyka, nářečích, nutná je výborně zvládnutá gramatika. Důležitá je orientace v kulturně historickém kontextu. Dokonalá znalost cílového jazyka čili češtiny je samozřejmost. Co dalšího je k překládání zapotřebí? Dál mě napadá už jenom pokora, vytrvalost a píle, ale to, myslím, platí v každém oboru.

Co děti v knížkách hledají

iLiteratura: Jak jste vlastně začala psát? Psala jste od začátku pro děti?
Daniela Krolupperová: Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem vždycky chtěla psát pro děti. Moje první vydaná knížka bylo populárně naučné vyprávění o češtině Proč mluvíme česky, vyšla poprvé v roce 2003.

Nápad na knížku přišel, když jsem si vzpomněla, jak jsem ve třetí a čtvrté třídě neměla ráda češtinu. A přitom je pro mě čeština láska na celý život. V těchto ročnících se podle osnov učí nejtěžší gramatika – vyjmenovaná slova, shoda přísudku s podmětem. Děti s ní těžce zápolí. Rozhodla jsem se, že se pokusím dětem ve třetí a ve čtvrté třídě ukázat, že čeština není tak hrozná, jak si v zápalu boje s gramatickými pravidly musí myslet. Knížka byla tedy původně určena pro třeťáky a čtvrťáky, ale v posledních letech zjišťuji, že ji stále častěji čtou děti na druhém stupni a v nižších ročnících víceletých gymnázií. Později jsem začala psát beletrii, ale občas ráda napíšu i pohádkovou knížku s naučným záměrem, třeba Zákeřné keře, Mizící hmyzíci nebo Jde sem lesem.

iLiteratura: Lidé si často myslí, že psát pro děti je jednoduché. Co je nejtěžší na psaní pohádek a příběhů pro děti?
Daniela Krolupperová: Nejtěžší je napsat nejjednodušší text. A krátce. Aby byl skutečně přístupný dětem. Vymýšlet si můžete, jak chcete, ale vyjádřit se musíte jednoduše. Vzpomínám si, že když jsem začala svým dětem předčítat Astrid Lindgrenovou, byla jsem překvapená, jak je text příběhu prostě napsaný. Ale právě v tom je to umění.

V jednom rozhovoru se svou skvělou učitelkou Jarkou Vrbovou jsem četla, že i ji samotnou to překvapilo, když začala Astrid Lindgrenovou překládat. To si člověk nejspíš uvědomí, až když s textem pracuje.

iLiteratura: Která vaše knížka je nejúspěšnější?
Daniela Krolupperová: Jedna z nejúspěšnějších je Draka je lepší pozdravit. Knížka o slušném chování, ve které je spousta kontrolních otázek a náměty na povídání s rodiči. Dospělým se zjevně líbí, když se příběh dá didakticky použít. Velmi úspěšný je i Sedmilhář Josífek, humorný příběh prvňáčka, který nedokázal přestat lhát. Řady dotisků a druhého vydání se dočkala i knížka Zákeřné keře. Tu jsem vymyslela, když moje dcery byly malé a já se hrozila, že sezobnou kuličku z tisu, který nám roste před domem. Když jsem knížku psala, nebyl ještě široce dostupný internet. Půjčila jsem si klíč k určování keřů a ke svému zděšení jsem zjistila, že skoro všechny keře, co rostou v nejbližším okolí, jsou jedovaté.

iLiteratura: Co vlastně děti v knížkách hledají? Čím je musí zaujmout?
Daniela Krolupperová: Hledají tam sebe, napětí a něco, co je zajímá. Třeba Kvak a Žbluňk je geniální knížka pro malé děti. Jednoduché a krátké příběhy, děj je dětem blízký a je pro ně snadno pochopitelný. Reflektuje jejich vlastní zkušenosti a zážitky.

Zajímavé je, že děti mají určitá období na určité pohádky – klasická je Červená karkulka nebo Perníková chaloupka. V určitém věku se jich dožadují znovu a znovu. I mně několikrát rodiče vyprávěli, že jejich děti v určitém období četly některé moje knížky stále dokola. To je pro mě obrovská pochvala, protože to znamená, že děti můj příběh skutečně zaujal.

iLiteratura: Chodíte ráda na besedy s dětmi? Jaké jsou podle vás české děti?
Daniela Krolupperová: Chodím ráda, protože je pro mě důležité vidět, jestli děti moje knížky opravdu oslovují. Ale není snadné besedy sloučit s prací a péčí o pětičlennou rodinu. Myslím, že české děti jsou úplně stejné jako všude v Evropě. Některé jsou hodně zvídavé, o všechno se zajímají, čtou, jiné ne. Můj dojem ovšem je, že úroveň čtenářství u nás bohužel klesá. Dřív se čtení zautomatizovalo ve třetí třídě, v posledních letech až v páté třídě. Mám obavy, že starší děti čtou velmi málo. Některé možná nečtou vůbec. Někdy se mi zdá, že jenom koukají do mobilů. Myslím, že už teď je mezi námi řada lidí, kteří si čtení nikdy v životě nezautomatizují.

iLiteratura: Kde by děti měly být ke čtení vedeny? Ve škole, v rodině?
Daniela Krolupperová: Všude. Podle mě je cesta v určitém omezení přístupu k mobilům, tabletům a dalším elektronickým „bavičům“. Je totiž mnohem jednodušší mačkat tlačítka než namáhat hlavu. Pokud je mi známo, ve Francii nejsou od letošního školního roku ve školách běžně dostupné wifi sítě a děti tam musí odkládat mobily. To by mohla být možnost, jak děti přimět, aby žily více ve skutečnosti a spolu než ve virtuální realitě každé samo.

Nejdůležitější je, aby rodiče s dětmi trávili čas. Aby jim předčítali a nechali si od nich číst, aby spolu mluvili. Spousta rodičů dítěti raději podá tablet.

iLiteratura: Je těžké stále vymýšlet nové příběhy, hledat inspiraci?
Daniela Krolupperová: Nápadů mám zatím spoustu. Fantazijních i ze života. Třeba knížku Kouzelná aktovka (což je aktovka, která sama píše domácí úkoly) jsem vymyslela, když jsem pracovala na velmi náročném a obsáhlém právním překladu. Představila jsem si, jaké by to bylo, kdyby měl člověk kouzelnou aktovku. Uložil by do ní zadání a druhý den ráno by vytáhl perfektní překlad. Zmizelá škola zase vznikla ze vzpomínky, jak se mi občas ukrutně nechtělo do školy. Sedmilhář Josífek reflektuje dětské lhaní, se kterým mám jako matka tří dětí bohaté zkušenosti.

Význam literárních cen

iLiteratura: Mají podle vás české literární ceny, například Zlatá stuha nebo Magnesia Litera, nějakou váhu u čtenářů? Lze se podle nich řídit při výběru knížky?
Daniela Krolupperová: Ceny mají váhu mezi námi, lidmi z oboru, protože my o nich víme. Myslím, že povědomí veřejnosti o těchto cenách bohužel není velké. Ze zkušenosti vím, že běžní čtenáři například o Zlaté stuze, která zviditelňuje opravdu kvalitní dětské knížky, téměř nevědí. Bylo by zapotřebí více peněz na propagaci, ovšem kde je vzít? Ivana Hutařová, zakladatelka ankety o nejoblíbenější dětskou knihu Suk – čteme všichni, se ceny snažila propagovat pomocí plakátků s obálkami vítězných knih, které se organizátoři pokoušeli distribuovat mezi knihkupce. Ale to se, pokud vím, podařilo pouze jednou nebo snad dvakrát, bohužel. Součástí ankety Suk jsou mimo jiné i ceny knihovníků a učitelů, které jsou velmi dobrým vodítkem při výběru knih. O těchto cenách rozhodují lidé, kteří s dětmi a dětskými knihami denně pracují. Vědí, co děti skutečně čtou a co je oslovuje. Také anketa dětí má velkou výpovědní hodnotu. U Magnesie Litery často vítězí krásné knihy pro děti, které se líbí dospělým. Pokud běžní čtenáři o literárních cenách pro dětské knížky něco tuší, tak asi tolik jako třeba o cenách za jadernou fyziku.

Vybírat se dá docela dobře nejen podle ocenění, ale také podle nakladatelství, konkrétních redaktorů nebo překladatelů. Ale na to musí být člověk z oboru nebo se velmi dobře orientovat na našem knižním trhu.

iLiteratura: Rozumíte si s redaktory?
Daniela Krolupperová: Ano, výborně. Mám štěstí na skvělé redaktorky, třeba Zuzku Kovaříkovou v Albatrosu. Ale i v jiných nakladatelstvích funguje spolupráce s redaktorkami skvěle. Jsem si dobře vědoma, že stejně jako já usilují o to, aby výsledný text byl co nejlepší, což není, zvlášť u dětské knihy, snadná práce. Respektuji jejich názor.

Pokud si dobře vzpomínám, dosud nikdy nedošlo k tomu, že bychom se na něčem neshodly. Třeba teď u jedné z posledních knížek Polštářoví podvodníci jsem nepřijala jediné dva návrhy redaktorky Hany Vildové, všechny ostatní připomínky jsem považovala za vhodné a žádoucí. Nebylo jich mnoho.

iLiteratura: Vaše knížky jsou vždy ilustrované. Jak probíhá spolupráce s ilustrátorem?
Daniela Krolupperová: Ilustrátoři dostanou od nakladatele text, zadání velikosti a počtu ilustrací a kreslí. Už ve smlouvě mám uvedeno, že předem souhlasím s tím, koho mi nakladatel přidělí. To je běžná praxe, ale obvykle se s redaktorkou domluvíme, koho bych si pro daný příběh představovala, nebo si nechám poradit. Jen asi dvakrát se mi stalo, že bych si výtvarnou stránku knihy představovala jinak, než jaká ve skutečnosti je.

S některými ilustrátory, v mém případě spíše ilustrátorkami, se známe léta. Spolupracujeme už v průběhu zrodu příběhu, což je ideální.

iLiteratura: Stává se vám, že postavy v knížce vypadají na ilustraci jinak, než jak si je představujete, když píšete?
Daniela Krolupperová: Nestává, při psaní totiž postavy přesněji nepopisuji. Sama pro sebe je samozřejmě vidím, ale nechávám na každém čtenáři, aby si je představil podle svého. Jediný případ, kdy moje představa byla výrazně odlišná od vidění ilustrátorky, je postava učitele v knížce O’Bluda. Barborka Kyšková, která knížku ilustrovala, ho viděla docela jinak než já. Já jsem si při psaní pro sebe automaticky představovala jediného učitele-muže, kterého znám, což je Vlastimil Ondra, vynikající pedagog ze Slovácka. Tomu se však O´Bluda z ilustrací vůbec nepodobá. Ale samozřejmě jsem neměla vůči odlišné představě nejmenší námitky.

iLiteratura: Máte ještě čas a chuť číst i pro zábavu?
Daniela Krolupperová: Ke čtení pro vlastní potěchu se teď po letech, kdy jsem četla téměř výhradně v rámci pracovní náplně a každou nepracovní minutu jsem věnovala péči o tři děti, konečně zase dostávám. Je to skvělý pocit! Mám ráda kultivované detektivky od P. D. Jamesové a norský román. Ten klasický, „o moři, smrti a lásce“, například Knuta Hamsuna, Tarjei Vesaase a podobně. Ze současných autorů, z toho mála, co stíhám sledovat, se mi líbí třeba Cit slečny Smily pro sníh od Petera Høega (ve skvělém překladu Roberta Novotného). Těším se na Susanin efekt.